Zveřejněné články

Pozitivní noviny, časopis Děti a my

Výzva

Vážení,

již delší dobu vnímám stále hlouběji upadající úroveň předškolního vzdělávání. S každou personální změnou ve vedení na ministerstvu školství očekávám racionální systémovou inovaci, ale doposud jsem žádnou nezaznamenala. Pokaždé, bezprostředně po nástupu do své funkce, hovoří ministr školství o snaze zlepšit podmínky na středních a vysokých školách. Nikdy jsem však neslyšela, že by se hodlal zabývat základním kamenem pro vzdělávání, kterým jsou zajisté mateřské školy.

Je obecně známo, že osobnost jedince se převážně tvoří do sedmi let věku dítěte a návyky vštípené v tomto období přetrvávají do dospělosti. Nechápu tedy, proč jsou mateřské školy tak přehlížené a pro odbor školství nezajímavé. Mateřská škola má za úkol společně s rodinou především vychovávat. Od základní školy pak nastupuje převážně proces vzdělávání.

Níže se vyjadřuji ke dvěma pro mě stěžejním problémům, které spolu úzce souvisí. Každý z nich odhaluje nesystémovost v našem školství, která negativně ovlivňuje budoucí generace v našem státě.

Po revoluci jsme zcela přehodnotili autoritativní způsob výchovy a velmi rychle přešli k výchově volné. Tedy, jak je u nás zvykem, jdeme „z extrému do extrému“. Ideální výchova se však nachází někde uprostřed. Dítě musí znát hranice a zároveň by mělo mít volnost ve vlastním úsudku. Nejde o nic složitého, jen je třeba dítěti věnovat dostatek času, citu a důslednosti, aby se mohlo posouvat dál.

Na můj vkus se nemluví dostatečně o tom, co by dítě mělo zvládnout ve třech letech při nástupu do školky a od tří let až po nástup do školy. Velká část rodičů, se kterými se setkávám, nemá povědomí, co má dítě určitého věku znát a zvládat. Představa, že si dítě ve školce jen hraje je nesprávná. Většina her má mít úkol, který dítě určitým směrem rozvíjí. Mnoho rodičů si neuvědomuje, že je nutné dítě stále podněcovat k aktivitě, a to už od nejranějšího věku. Proto se často stává, že ve třech letech nastupují děti do MŠ a nemají osvojeny základní návyky a dovednosti - nemluví, potřebují pleny, nereagují na podněty. (Zde vidím mezery některých pediatrů.) Mateřská zařízení musí pak urychleně svým působením na dítě tyto nedostatky napravovat.

Ale… Dříve zrušené školky dnes chybí, což nepřispívá k řádnému vývoji výchovně vzdělávacího programu. Třídy jsou přeplněné dětmi a individuální přístup jde stranou. Navíc existuje snaha integrovat do tříd děti, které potřebují právě zvláštní, individuální přístup a menší kolektiv. Ani tento fakt ke zlepšení přístupu k jedinci nepřispívá. Mateřské školy se tak stávají v mnoha případech tzv. hlídárnami, což považuji za krach výchovně vzdělávacích institucí.

Vznikají soukromé mateřské školy, které jsou mnohdy předražené a neřídí se žádným výchovným plánem. Za velmi nešťastné řešení považuji také vznik dětských skupinek, které sice částečně řeší problém umisťování dětí do MŠ, ale neřeší kvalitní předškolní působení na jedince.

Vážím si zařízeních, která stále plní své původní poslání, věnují dětem čas a učí je základním dovednostem před vstupem do školy. Taková zařízení si uvědomují, že jejich hlavním úkolem je připravit a pomoci vychovat dítě tak, aby dokázalo udržet pozornost a vykonávat řízenou činnost, vytvořilo si vlastní úsudek, získalo povědomí o morálce a sebevědomí, naučilo se sebekritice, cílevědomosti, zodpovědnosti a spravedlnosti, porozumělo vztahům mezi lidmi a vážilo si samo sebe i svých blízkých. Protože přesně k tomu má podle mého názoru sloužit předškolní vzdělávání.

Nedivme se pak, že si učitelé prvních tříd stále více stěžují na děti, které nevydrží celou vyučovací hodinu udržet pozornost. Je jasné proč. Pokud dítě není vedeno k řízené činnosti už v MŠ, jen stěží zvládne náročný režim ve škole.

Dnes je poptávka pouze po vysokoškolsky vzdělaných pedagozích. Ale diplom z učitele mateřské školy pedagoga nedělá. Pedagog MŠ musí mít především vrozený vztah k dětem a hlavně umění předávat. V předškolním zařízení, musí děti od pedagoga cítit v první řadě opravdu vřelý vztah.

Najde se konečně člověk s pravomocí, který si uvědomí a pochopí, jak zásadní je pro naši společnost věnovat se právě této problematice?

Následující bod vyplývá z bodu prvního. Po revoluci se v naší republice zvýšil výskyt dětí s diagnózou dyslexie, dysgrafie a různých poruch autistického spektra. Děti, které nejsou dostatečně připraveny na školní docházku a tedy neschopny přizpůsobit se režimu školy, mohou vykazovat některé znaky, které připomínají výše zmíněné diagnózy. Stává se, že i rodiče sami žádají psychology o vyšetření a o doklad kvůli úlevám ve škole. Ve značné většině případů se však jedná pouze o děti, které v předškolním věku potřebovaly důslednější vedení a posilování pozornosti.

Na dětech s poruchami se dá vydělat lépe než na dětech, které jsou bezproblémové. Proč bychom tedy měli mít snahu jejich počet snížit. Vznikají centra služeb pomoci takto „hendikepovaným dětem“ a odborníci přicházejí se stále novými metodami a přístroji. Nutno podotknout, že každá odborná konzultace je velmi drahá. Namítnete, když tomu rodiče věří a zaplatí, je to jejich věc. Ale právě zde narážíme na nízké mravní hodnoty některých diplomovaných odborníků. Využívají bezmoci rodičů, kteří jsou nešťastní z vývoje vlastního dítěte a chytají se jakékoliv naděje. Mám pocit, že jsme se dostali do doby, kdy mravní hodnoty zaostávají někde v pozadí, a my tvoříme z výchovy dětí výnosný obchodní artikl. Nejzávažnější je fakt, že dítě, které trpí pouze opožděným vývojem, může např. ve dvou letech skončit s diagnózou autisty. (Což by normálně nemělo být možné – u nás ale je! Mohu potvrdit z osobní zkušenosti.) Jak je to možné?

Za posledních šest let praxe jsem se často setkávala s případy, kdy mi rodiče přinesli zprávu o diagnostickém vyšetření dítěte, které trvalo pouhých dvacet minut. Po doporučeném dalším vyšetření, které probíhalo dlouhodobě, systematicky a individuálně, obdrželi zprávu s naprosto odlišnou diagnózou. Vyskytují se i případy, kdy se následně prokázalo, že dítě původně diagnostikovanou poruchou vůbec netrpí. Mnoho odborníků a ani rodičů si neuvědomuje, jaké následky může vyvolat pro dítě a jeho nejbližší okolí nevhodná a uspěchaná diagnóza či prognóza budoucích příznaků vady. Pokud se rodič po striktním vyjádření odborníka vzdá a přestane na dítěti pracovat z důvodu, že ví, k jakému vývoji v daném případě obvykle dochází a přijme to zcela za své, může to zanechat na dítěti negativní následky. Každý jedinec by měl mít šanci „posouvat se výš“. Nezáleží na tom, zda má či nemá diagnostikovanou poruchu. I člověk s nějakým hendikepem může překročit hranice a dokázat věci, které prognóza symptomů daného onemocnění vůbec nepřipouští.

Sama jsem byla šest let ředitelkou státní školky, nyní provozuji rok malé soukromé předškolní zařízení, kam dochází i děti s hendikepem. Mohu osobně doložit několik konkrétních případů týkajících se problematiky výše. Není výjimkou, že se dvě odborná vyšetření jednoho dítěte liší natolik, že máte pocit, jako by se nejednalo o stejné dítě. Snažím se rodičům pomáhat, aby nepropadli představě, že se nemohou pokusit své dítě rozvíjet za hranice, které jim určí odborník. Pokud je předškolní zařízení na vysoké úrovni, s většinou běžných problémů si poradí. (Zde se nejedná o těžké mentální poruchy, atd.…)

Závěrem…

Je velká škoda, že děti, které opravdu potřebují vysoce profesionální péči odborníků, jsou zanedbávány pro nedostatek času z kapacitních důvodů. Dítě, které nastoupí do školy a nemá vytvořeny základní návyky chování a neorientuje se v sociálních vztazích, získává později tyto vlastnosti jen těžko, jelikož začíná proces převážně vzdělávací a na výchovné působení mnoho času nezbývá.

Nabádám k zamyšlení nad systémem předškolního vzdělávání, které by opět mělo připravovat budoucí generace pro další vzdělávací a pracovní proces a obecně pro kvalitní život v občanské společnosti.

Vyzývám všechny, kterým není budoucnost našich dětí lhostejná, připojte se a sdělte svůj názor nebo zkušenost, pokud jste svědky případů, o kterých by se nemělo mlčet. Názorem jednotlivce se u nás nikdo nezabývá, je třeba propojit více případů napříč republikou.

Své názory a poznatky posílejte prosím na habibi-deti@email.cz. Slibuji, že s obdrženými materiály budu pracovat a pokusím se pro ně najít mediální podporu. Pak už se snad začnou otevírat oči i těm, kteří mají pravomoci s naší věcí něco podniknout.

/Již se nám podařilo natočit TV pořad ČT2 - Klíč - Nálepka - děkuji Janovi Potměšilovi za průvodce pořadu./

Jak na mluvení

Od narození se dítě projevuje křikem, dává tímto prostředkem najevo vše - radost, únavu, hlad, strach atd. Kolem 6. týdne života je křik již citově zabarvený a můžeme pozorovat také první zvuky podobné hláskám nebo slabikám. Důležitým obdobím ve vývoji řeči je doba okolo 6. měsíce, kdy dítě napodobuje zvuky a reaguje na své okolí. Před dovršením prvního roku života, tedy asi v 10 měsících začíná rozumět mluvené řeči a jednoduchým větám.

V jednom roce se u něj objevují první slova. V dalším vývoji již opakuje slova, která zachytí ve svém okolí a kolem 2. roku života dokáže formulovat samo jednoduché věty. V následujících obdobích dochází k výraznému rozvoji slovní zásoby a rozvoji řeči. Kolem 4. roku mluví dítě již v souvětích. Vývoj by měl být završen před nástupem do školy, kdy by mělo být schopno samostatně se vyjadřovat. Měla by být také upravena artikulace, tedy vyslovování hlásek by mělo být již ustálené.

Jak nejlépe začít s výukou mluvení?

Řeč (tedy mluvení) rozvíjíme již od narození tím, že na dítě mluvíme, vše kolem nás komentujeme. Samozřejmě je důležité naši komunikaci také přizpůsobit. Pokud naše dítě teprve začíná tvořit věty, měli bychom na něj hovořit v jednoduchých větách, aby nám dobře porozumělo. Rozvoj komunikace dobře podporuje také čtení pohádek, zpívání, prohlížení obrázků a komentování při hraní.

Jak hrou na mluvení?

Každé dítě je neopakovatelnou individualitou. Proto potřebuje také obrovské vnímání a citlivost ze strany rodičů, jejich laskavou a trpělivou péči. Nejdůležitější je si uvědomit, že žádná hračka nenahrazuje rodiče. Ba naopak. Rodič ukazuje dítěti různé funkce hračky, popisuje její barvy a tvary. Mějte na paměti, že se dítě nejlépe učí napodobováním. U zvukových hraček rodič dítěti postupně zvuky zapíná a svým hlasem opakuje, co hračka říká. Může i více rozvinout povídání a popis významu jednotlivých sdělení hračky. Pokud to jde, doporučuji i vysvětlení důvodu proč to hračka říká. Důležité je dávat nové podněty k poznání. Pro mnohé rodiče je zvuková hračka impulsem nechat dítě s hračkou o samotě - má kamaráda a ještě mluví, rodič má čas pro sebe. Opak je pravdou. Při výuce se zvukovou hračkou je nutná spolupráce s rodičem, který by měl mít dohled nad správnou artikulací a opravovat chyby ve vyjadřování. Zlozvyk se odstraňuje někdy hůř než vada.

DĚTI JSOU TO NEJDRAŽŠÍ, CO MÁME. PROTO JIM DOPŘEJME HODNĚ LÁSKY, TRPĚLIVOSTI, VĚDOMÍ, ŽE JSME JEJICH PŘÁTELI A V JEJICH ŽIVOTĚ I LASKAVÝMI PRŮVODCI K TOMU, ABY SE NAUČILY VĚCI PŘIROZENĚ. PODPORUJME JEJICH INDIVIDUALITU I ORIGINALITU. DBEJME NA TO, ABYCHOM VŠEMU KONÁNÍ DALI PROSTOR A ČAS, TAK JAK JE PRO KAŽDÉHO JINAK TŘEBA. PODPORUJME JEJICH DŮVĚRU V NÁS A V SEBE SAMA. UČME JE JISTOTĚ A VĚDOMÍ VLASTNÍ CENY. POKUD MILUJEME SAMI SEBE, MILUJEME I OSTATNÍ.

Důslednost, děti a my

Přála bych si, abyste tento příspěvek nepovažovali za domýšlivost matky, která si myslí, že má patent na výchovu dětí, ale jako malou zkušenost z rodičovské a pedagogické praxe.
Již delší dobu pociťuji, že názory na výchovu dětí, s kterými se setkáváme, postrádají samu podstatu.
Mnohdy nekonečné diskuse o nepřeberném množství výchovných směrů s cílem ovlivnit dětskou psychiku nás zavádějí do bludiště dalších problémů. Mým osobním názorem je, že základem výchovy je důslednost a od ní se všechno odvíjí. Budeme-li důslední, většinu problémů spojených s výchovou vyřešíme snadněji. Úspěšní mohou být pouze ti, kteří jsou důslední sami k sobě. K nedůslednosti nás většinou vede vlastní pohodlnost.

Jsem cvičitelkou dětí v tělovýchovné jednotě a na začátku září začíná první poprázdninové cvičení. V prostředí neznámé velké tělocvičny malé děti pláčou. Mnoho rodičů situaci nezvládne a dítě přestanou do cvičení vodit. Stačí jen překonat pár nepříjemných chvil, než si dítě zvykne. Časem jsem si všimla, že z nejplačtivějších dětí se stávají nejvěrnější cvičenci. Jen na nás rodičích záleží, zda dotáhneme věc důsledně do konce.
A není na škodu, když dítě pozná, že správná věc nemusí být hned od začátku příjemná.

Místo, kde naše rodičovská důslednost kolísá, bývá také často obchod. Dítě škemrá o bonbóny, ačkoliv chvíli předtím zlobilo a my mu v rozhořčenosti řekli: „A nic ti nekoupím!“
Ovšem po chvíli se nám dítka zželí a v nákupním košíku se bonbóny objeví. A drobeček má vyhráno. Je pravda, že jsme ušetřeni scény v obchodě, kdy si dítě začne věci mnohdy vynucovat všemožnými způsoby. Chyba! Skoro každé dítě si zkusí vynutit velmi nepříjemným způsobem (pro nás rodiče) věc, o kterou má zájem. Zase záleží jen na nás, zda to zkusí ještě jednou nebo vícekrát.
Jsem matkou čtyř dětí a každé z nich poznalo, kde je hranice mé tolerance, a to i přes rozdílné etapy vlastní výchovy.
U první dcery jsem prosazovala výchovu spíše „tvrdšího“ stylu, což znamená „neoblomná a nepolevující matka“. U druhé dcery jsem tu a tam polevila, a také odstraňování jejích zlozvyků nám trvalo o něco déle a s většími problémy.
Třetí dcera a syn moji toleranci zatím zkoušejí stále, protože jsem polevila nejvíce. Jsem ale přesvědčena, že si i s těmito dětskými nešvary poradím, i když to bude zřejmě trvat delší dobu.
Nedávno jsem byla svědkem „poloviční důslednosti“. Do cukrárny přišla maminka s asi pětiletým chlapečkem, který chtěl koupit zákusek. Maminka trvala na tom, že mu zákusek nekoupí. Chlapec se položil na zem (asi ne poprvé) a začal křičet. V té chvíli matka popadla dítě, vyvedla ho ven, kde dostalo co proto. Vzápětí ale oba přišli zpět, hoch slíbil, že už bude hodný a maminka mu tolik lákavý zákusek koupila.
Myslím, že teď dlouho nenavštívím místní cukrárnu, jelikož se obávám, že polovičatá důslednost postupně přivede toto dítě při dalších zákazech k větší intenzitě vynucování. Zboří cukrárnu, omluví se a my mu dáme i své zákusky z radosti, že jsme demolici přežili.

Jestliže mluvíme o důslednosti, nesmíme zapomínat, že se týká také slibů. Proto neslibujme dětem to, o čem víme, že nemůžeme splnit. Na nedodržování slibů jsou děti obzvlášť citlivé.
Nezapomínejme však, že děti jsou hravé a veselé, rády si povídají. Proto buďme na jedné straně důslední a na druhé straně kamarádští a se smyslem pro humor. Děti milují chvíle, při kterých je legrace a příjemná rodinná pohoda. Dlouho na ně vzpomínají a my rodiče máme krásný pocit, že pouto mezi námi a dětmi roste, a to i ve chvílích, kdy trváme na svém a snažíme se vychovávat děti důsledně.

Nebojme se, že láska našeho dítěte utrpí, když nepolevíme. Naopak mezi námi a dítětem vznikne upřímný vztah a dítě nás bude brát jako autoritu, velký vzor, což ocení nejvíce při výchově svých vlastních dětí. Nesmíme totiž zapomínat, že ta malá, roztomilá stvoření vyrostou a budou muset být připravena na samostatný život. Výchova k důslednosti jim v budoucnosti jen pomůže.

Jak televize ovlivňuje naše děti

Jsem matkou čtyř dětí, a proto mi není lhostejné, když vidím, čím vším našim dětem ubližujeme ať už vědomě či nevědomě. Sama si jsem vědoma mnoha chyb, kterých se na vlastních dětech dopouštím, ale řekněme si upřímně: I v těchto otázkách výchovy se chybami učíme, a proto je dobře, že si je uvědomujeme.

Z mnoha stran denně slýcháme, jak škodlivě působí televize na naše děti, jak nevhodné dětské pořady vysílá. Předpokládám, že patříte k rodičům, kteří své ratolesti nechávají sledovat jen pořady určené dětem. Jsme ale přesvědčeni o dobrém vlivu a výchovnosti právě těchto dětských pořadů? Sami jste jistě nejednou poznali, že tomu tak v mnoha případech není. Často si navzájem posteskneme, jak na ně některé dětské pořady negativně působí a ovlivňují je. Ale není to od nás rodičů trochu alibismus? Nezáleží snad na nás, na co se naše děti budou dívat?
Někdy je velmi obtížné s dětmi uklidit, uvařit, někam si doběhnout: Proto je podstatně jednodušší pustit jim televizi, ze které k nim postavičky často hovoří různými vulgarismy. Nesmíme zapomínat, že tento svět barev, slov a často nepochopitelně stejného děje ve většině kreslených pohádkových příběhů, ovlivňuje naše děti. Kolikrát až pozdě zjistíme, že naše dítě je agresivní a používá slova, při kterých se tají dech.

Myslím, že my rodiče bychom si měli udělat alespoň pár minut času, abychom poznali, co naše děti sledují a měli tak představu o tom, čím je tvůrci dětských filmů „krmí“. Za okamžik sledování pořadu zjistíme, že kromě laserových zbraní, tanků, useknutých hlav, prostřílených postaviček záporných i „kladných“ hrdinů, nepočítaných vulgarismů, honění se za majetkem, penězi a územím neuvidíme nic, co by na naše děti mohlo působit tak, jak bychom očekávali.
Nevím, jak se podle tohoto zjištění zařídíte vy, ale já se vám pokusím popsat, jak to dopadlo u nás.
Jsem máma jako každá jiná, občas unavená z věčného stereotypu chodu rodiny a stále stejných dětských otázek, proto není divu, když někdy své děti odložím k televizi a vím, že mám klid. Ale jednou nastala změna. V kuchyni myji nádobí a slyším stále silnější dětský smích. Když bujaré veselí u televize trvalo již hodnou chvíli, nezbylo mi než jít zjistit, co mé děti v dětském pořadu tak pobavilo. Děti mě přivítaly s nadšením a pobízely k usednutí. Nuže usedla jsem do křesla a od prvních okamžiků - s otevřenou pusou – sledovala pořad. S ještě větším úžasem jsem je pozorovala a nevěděla, čemu se více divit. Probíhal příběh o „Smrádku“, který hledal další „Smrádek“, aby mohl mít malé „Smrádky“. Postupně se dostavil šok. Nejhorší bylo, že jsem ani nevěděla, zda z toho, co probíhá v televizi, nebo z toho, co se děje s mými dětmi přímo vedle mne. A už to začalo. V hlavě se mi střídaly pocity bezmocnosti a vzteku, největší zlost jsem měla na vlastní děti. Ony, které jsou tak bystré, inteligentní, chytré, a baví se tak primitivní zábavou! To bylo moc. Nastala reakce samozřejmě nepřiměřená a chybná.
Začala jsem pořad a tvůrce kritizovat a nakonec jsem televizi vypnula. V tu chvíli jsem byla pro své děti ta nejhorší matka pod sluncem, která nemá smysl pro humor. To mi prozradily nafouklé tváře a silný dupot směřující do dětského pokoje, kde v té chvíli bylo takové dusno, že jsem se ani neodvážila vejít, abych náhodou nezjistila v koho nebo snad v co jsem se v jejich představách proměnila.
Dnes vím, že moje chování bylo chybné, a věřím, že jsem se z něho poučila. Přeji vám, abyste se podobných situací vyvarovali. Pochopila jsem, že pokud budu zákazem chránit děti před sledováním dětských pořadů, nic nedokážu, ba naopak utrpím na svém postavení matky. Začali jsme s manželem malou „lstí“. Při sledování těchto „pohádek“ jsme buď já nebo manžel na chvíli usedli vedle dětí a tu a tam utrousili: „Co to je? To je pes? To je hrůza! To snad namalujete lepšího!“ nebo „ Proč tam mluví tak sprostě? Je to nutné? Co myslíš?“ Postupně jsme se dostávali na přímé otázky: „Ty víš, co je laser? Kdo je kretén?“ Příběhy nám poskytovaly nepřeberné množství výrazů, kterým děti vůbec nerozuměly. Nesmíme samozřejmě zapomínat také na chválení všeho pozitivního, co v pořadech najdeme (charakterové vlastnosti postav, děj, kresby…). Proto při pohádkách např. „O krtečkovi“ jsme pěli oslavné písně, při slůněti „Dumbo“ svorně plakali.
Toto vše nakonec přineslo své ovoce. Naše děti se postupně staly kritiky, jsou dokonce schopné vstát od televize, vypnout ji a jít si kreslit. Děti nemají rády, když jim dospělí něco vnucují. Pokud se vám podaří najít správný způsob, jak dítě nenásilně ovlivnit, můžete si gratulovat. Není to tak těžké, jelikož děti samy nám v tom pomáhají tím, že rády napodobují dospělého a chtějí se mu vyrovnat. Milují svou důležitost a samostatné rozhodování. Hlavně je nesmíme podceňovat. Jestliže na ně klademe vysoké nároky ve vzdělávání jak ve škole, tak v mimoškolních činnostech, měli bychom klást i vyšší nároky na sledování televizních pořadů. Velká většina televizních pořadů, z těch nejdostupnějších po finanční stránce, platí zároveň za nejprimitivnější, co nejméně stojí za zhlédnutí.

Rodiče, měla by u nás zvítězit česká hrdost a vysoká náročnost na vše, co se kultury týče. Náš národ vždy patřil k vysoce kulturním a vyspělým, proto by byla velká škoda, kdyby naše děti měly již od malička zkreslenou představu o tom, co kultura vlastně je.

Učme své děti seznamovat s knihou

Často se v poslední době hovoří o vztahu mezi knihou a dítětem. Na vytvoření tohoto vztahu máme samozřejmě vliv my – dospělí. Mnozí rodiče zastávají názor, že není nic jednoduššího, než dát dítěti knihu dle svého uvážení a dítě si má co prohlížet a číst. To je jeden z největších omylů, kterého se můžeme dopustit.

Je nutné, abychom k výběru knih přistupovali velmi citlivě, a to už od nejrannějšího věku. Čím dříve budeme své děti seznamovat s knihou, tím váženější vztah ke knize a literatuře v nich vybudujeme.

Malá miminka se mohou seznamovat s gumovými knížkami, kde jsou různé obrázky, podle kterých se učí např. jak dělá slepička, kravička apod. Samozřejmě, že je zde velmi nutná spolupráce s dospělým, který stále dokola ukazuje obrázky a napodobuje hlasy zvířat.

Postupně s věkem dítěte měníme knihu gumovou na rozkládací leporelo z tvrdého kartonu. Tato kniha by měla plnit jak úkol prohlížecí, tak již recitační (učení zpaměti), ale stále zůstává hračkou, kdy si dítě staví různé ohrádky a cestičky. Jedná se přibližně o věk 1,5 – 3 roky.Z vlastní zkušenosti vím, že i 1,5 leté dítě se bez velkých problémů naučí říkanku. Opět je tu důležitá spolupráce s námi dospělými. Dítěti přednášíme říkanky a vždy je opakujeme celé, báseň nekouskujeme po verších. Někteří rodiče dělají chybu, že dítě učí nejprve jeden verš a pak další, až je báseň celá. Tuto chybu jsem dělala také, jelikož mě mátla představa, že by se dítko mohlo delší říkanku naučit najednou. Opak je pravdou. Mnohem lépe a snadněji se děti naučí říkanku, když mu ji budete recitovat vždy celou. Postupně vám začne pomáhat slovy posledních veršů, přidávat výrazy, až je báseň kompletní. Když budete s dítětem každý den alespoň 10 minut číst jednu knihu s říkankami, za pár dní si samo začne prohlížet a přednášet básničky k správným obrázkům. Čím více učíme děti říkanky nazpaměť, tím více jejich mechanickou paměť posilujeme. Leporela bychom měli vybírat podle ilustrací, které se našim dětem líbí, předem si přečíst veršíky a zhodnotit, zda jsou vhodné. Mnohdy se totiž setkáme, s prominutím, s takovou slátaninou, jakou si naše děti určitě nezaslouží.

Po zvládnutí této etapy je možno přistoupit k opravdové knize. Věk dítěte může být různý, ale já jsem přesvědčena, že i 2,5 leté mrně je schopno vnímat knihu jako knihu a ne jako hračku. Je samozřejmě velmi nutné dítěti vysvětlit, že se do knížky nekreslí, netrhají se listy, nestaví se ohrádky. Takové knížky by měly být obrázkové, plné říkadel, hádanek, veršovaných pohádek a pohádek pro čtení na dobrou noc. Z takových přitažlivých publikací je dítě schopno se i ve 2,5 – 3 letech naučit báseň o 20 až 30 verších. Zde musíme sehrát velkou úlohu opět my, rodiče, kdy náš přednes při učení musí být výrazný. Když budeme přednášet monotónně, dítě nezaujmeme a těžko se báseň naučí.

Dítě by se mělo seznamovat s písmenky už v předškolním věku. Není samozřejmě nutné umět číst, než jde dítě do školy, ale je dobré vědět, jak písmena vypadají, čemu jsou podobná, jak třeba vypadá napsané jméno.
Po nástupu do školy by si mělo dítě postupně i samo číst a umět se vžívat do děje. Proto je důležité vybírat knihy odpovídající věku jak tématem, tak velikostí písmen. Vhodné je si s dítětem předem o knize popovídat před začátkem čtení, někdy i kousky kapitol přečíst. Nesmí nás také zmýlit skutečnost, že máme doma dítě, které už umí číst a my máme klid a nemusíme na dobrou noc předčítat pohádky. I školní děti rády poslouchají.
Aby se nám podařilo v dětech vybudovat lásku a úctu ke knize, mělo by si dítě knihu zasloužit. Je to vhodný dárek k svátku, narozeninám a nikdy by neměla kniha chybět pod vánočním stromečkem.

Kniha by měla být nádherným pocitem sepětí mezi dítětem a rodičem, protože když vezme do rukou opravdovou knihu, mamka, taťka, babička nebo děda jsou s ním. Víme, že děti milují naše vyprávění, přednášení a čtení pohádek, protože se v těchto chvílích věnujeme jen jim. Ten pocit v nich zůstává dlouho a přenáší se až do dospělosti. S knihou v ruce se vracejí vzpomínky na chvíle, kdy bylo dítě s taťkou a on četl básničky, s babičkou, která četla pohádky na dobrou noc a často u nich usnula, s dědečkem, který podle obrázků vyprávěl směšné příběhy a jak při tom s brýlemi na nose legračně vypadal, i s maminkou, která nechala nádobí a přišla přečíst říkanku, zatímco ze dřezu vytekla voda.

Chtějme, aby naše děti měly krásné vzpomínky, vždyť jaké zázemí budou mít ony, takové vytvoří svým dětem a věřme, že láska ke knize je velkým krokem do života, plným citu a lásky, porozumění a vztahu mezi lidmi.

Kontakty:

Jaromírova 158/54
128 00 Praha 2 - Nusle
tel.776 593 164
e-mail:habibi-deti@email.cz

Nakladatelství

www.krigl.cz

STRADEA - Strašnická dětská agentura

Pod strašnickou vinicí 15, Praha 10, 100 00